• 

• 

• 

• 

Lidé se mě ptali „Co v Mongolsku? Co tam je?“. Já jim říkal „Nic… a to je přesně to, co tam chci zažít. Nekonečná step či poušť daleko od civilizace, západy slunce, jízda na velbloudu, spaní v jurtě a noční obloha plná milionů hvězd.“

• 

• 

• 

• 

Od chvíle, kdy jsme sjeli z asfaltové cesty do kamenné pouště, jsem se těšil na to, co uvidím. Nebyl jsem si jistý, protože naplánovaná cesta agenturou, byla tak napůl mimo moji kontrolu. Rozhodně jsem si neměl, s kým si o tom popovídat, protože signál nebyl a řidič nemluvil anglicky. Prostě jsme jen jeli po absolutně prázdné krajině někam… Na a večer jsme doleji k nádhernému propadlišti tvořícímu rozsáhlý barevný útvar. Ticho a samota byla hlavním lákadlem hned vedle západu slunce, jenž nechal vyniknout pískovcovým odstínům žlutočervené. Po rušné Číně, toto bylo přesně to, na co jsem se těšil. Večer jsme pak odjeli k jurtám místních nomádů, chovajícím velbloudy. Bez jediného slova anglicky mě pozvali domů, nabídli tvrdý jogurt, polévku s nudlemi a velbloudí mléko (které jsem si nadojil sám). Pak jsem se ubytoval v jejich jurtě, kde zatopili velbloudím trusem.

Následujících šest dní jsme cestovali po Gobi do různých míst, jedli jsme skopové, spali v jurtách, pozorovali koně, velbloudy, gazely, orly a supy. Musím říci, že po několika dnech na mě dolehla mírná deprese z toho, že není s kým mluvit, že jsem jen v poušti bez zeleně, že stále jím skopové, sedím celý den v autě, jsem odříznutý nejen od elektřiny, a hlavně je mimo mojí moc to nějak změnit. Ten týden byl dlouhý. Stačilo to. Přestože zpětně, co jsem v Mongolsku viděl, bylo zase něco nového, tak cesta rozhodně nebyla relaxační. Paradoxně v této zemi plné volnosti, kde člověk mohl běhat kam chtěl, řvát, jak chtěl a dělat si co chtě, protože ho nikdo neslyšel ani neviděl, se cítil svázaněji než z přelidněné Číně.