Po odpočinku u třpytivých jezer Gokyo (4790m) jsem měl v plánu ráno vylézt na Gokyo Ri (5357m) a pak se vydat na cestu údolím Gokyo do Namche Bazaru (3440m) se setkat s Meiting. Na horu jsem vyrazil sám bez Reenseho jen na lehko. Již plně aklimatizovanému do 5500m se mi šlo dobře, nikoho jsem nepotkal celou cestu a za dvě hodiny jsem stanul na vrcholu, kde bylo k vidění neuvěřitelné panorama nejvyšších hor světa. Bylo to zase jiné. V údolí Imja jsme měli pocit, jako bychom byli uprostřed hradu s obrovskými zdmi, v údolí Khumbu na Kalapattharu, se člověk cítí těmi horami obklopen a ony koukají na něj z výšky jako nějací obři a zde se díváte do větší dálky a všechny ty vysoké hory tvoří ohromný obraz. Je zde těch hor vidět nejvíc a do největší dálky. Jsou vidět všechny možné hory, kolem kterých jsme poslední deset dní chodili.

Z jihu to byly šestitisícovky jako Kantega (6782m), Tobuche (6495m), Cholatse (6440m) dále pak osmitisícovky jako Makalu (8485m), Lhotse (8516m), Everest (8848m) a pak sedmitisícovky Nuptse (7861m), Hungchi (7036m), Gyachung Kang (7952m) a zakončeno dosud neviděnou osmitisícovkou Cho Oyu (8188m). Zde byl Everest v nejlepším úhlu, protože bylo na panoramatu skutečně jasně vidět o kolik je vyšší než vše ostatní (na rozdíl od třeba jeho základního tábora). To však nebylo vše. Dole se linul dlouhý ledovec Ngozumpa a po jeho pravé straně tyrkysová krása v podobě jezer Gokyo.

Takže po tom, co jsem se dosyta pokochal a udělal tuny fotek byl čas na cestu zpět finálně až do Lukly-do Kathmandu-do Prahy. Seběhl dolu k jezerům, dal si dřívější oběd a s Reensim vyrazili do Namche. Asi po 2.5 hodinách cesty kolem příjemné ledovcové řeky, ale přišla Nicota. Říkal jsem si, že nemá smysl jít v mlze, když jsou kolem tak krásné výhledy, a tedy asi kolem 13:30 jsme pochod předčasně ukončili v Machermo (4470m). V lodgi a myslím, že i v celé vesnici, jsem byl tu noc jediný host.

Další den jsme vstali a nejprve se zdálo, že Reensi vzal roha. Po asi půl hodině hledání po vesnici se ale našel, prý přespával u své sestry. Vydali jsme se na zpět na cestu do Namche a sešli do 3700m sedla, kde už byly opět zelené stromy. Pak si vyšlápli kopeček do 4000m k restauraci s přenádhernou vyhlídkou.

Z vyhlídky byla vidět opět ledovcová řeka v tom nádherném zeleném údolí, pak samostatný kopec s tibetským klášterem Tengboche a nahoru nahoru až k vysoké Ama Dablam a dalším sněžným horám. Připomněl jsem si, jak okouzlující mi ta barevná příroda přišla v prvních dnech treku. Teď z jiného úhlu a snad ještě krásnějšími výhledy. Prostě dokonalé.

Po dobrém obědě a truchlení nad rozbitým filtrem skla foťáku (sklo naštěstí přežilo). Nicota přišla v momentě, kdy jsem si říkal, že už mam těch fotek až moc. Bez výhledů už jsme neměli jiný cíl než se co nejrychleji dostat do Namche Bazaru. Tak jsme na to šlápli. Tam kolem třetí hodiny jsme se potkali s mojí milovanou ženou, která byla náležitě vysprchovaná teplou vodou, tak se s námi nechtěla moc muckovat. Ale po sprše, kafi a trochu toho internetového relaxu jsme si dali večerní procházku po městečku, dali si dobrou večeři a popovídali si o našich zážitcích. Meiting mi říkala, že první den došla až do Tengboche a přišla tam už za tmy. Druhý den si pak dala relaxační pochod krásnou krajinou zpět do Namche a od té doby odpočívala.

Poslední den jsme sestoupili z Namche stejnou cestou, co jsme šli nahoru zpět do Lukly. Bylo krásně a šlo se bez problémů, velmi příjemně. Přišlo nám to jako hrozně dávno, co jsme tudy šli před dvěma týdny nahoru nevěda, jak perfektní trek nás čeká. V Lukle jsme zabookovali letenky do Kathmandu a strávili tam jeden den nic neděláním. Poděkovali jsme Reensemu za jeho super pomoc a dali mu 150 USD tip. Když pak přiletělo letadlo, tak jsme byli součástí toho nejefektivnějšího vyložení a naložení lidí a zavazadel z-do letadla a asi za 10 minut poté do letadlo přistávalo s turisty z Kathmandu jsme my už opouštěli malou runway Hilary-Tenzingova letiště. Z letadla jsme zamávali sněžným horám a byli jsme šťastní, jak krásně to celé vyšlo a že jsme měli možnost vidět jedno z nejnádhernějších míst na naší planetě v tak perfektních podmínkách.

Vrátíme se někdy? Nevím, bojím se, že s opadnutím pandemie se sem znovu nahrnou davy a my bychom mohli přijít o krásné vzpomínky. Spíše asi příště poletíme někam jinam, ale doufáme, že naše děti budou jednou moci tu krásu také zažít.