Tři údolí v Sagarmatha NP (2021)

Od malička jsem slyšel rodiče vzpomínat na jednu z nejlepších cest, kterou kdy podnikli, když v roce 1992 udělali třítýdenní trek po národním parku Sagarmatha. Jejich fotku z Kalapattaru s Everestem v pozadí mám zarytou v paměti snad odjakživa. A už dlouho jsem očkem pokoukával, že bychom to s mojí ženou Meiting taky podnikli, ale vždy bylo něco blíž nebo méně časově náročného. Teď to byla skutečně jedinečná příležitost, protože jsme nepracovali a navíc v době pandemické v parku bude málo lidí. Everest base camp (EBC) trek byl opakovaně vyhlašován za nejlepší trek na světě a lákal mnoho lidí. Před pandemií jsem viděl fotky dlouhé řady trekařů a slyšel zprávy, ze kapacita místních lodží nestačí, tedy často museli trekaři vyrazit brzo a hnát, aby se vůbec večer ubytovali. To by teď být nemuselo a nejspíš bychom si užili atmosféru podobnou té, co zažili rodiče na jejich bájné cestě. Jediný problém bylo, co s Miou. Pro ní to samozřejmě nebylo a ptát se rodičů o pohlídání na tři a půl týdne se nám zdálo nemožné (zvlášť po tom, co odmítli hlídat Miu, když jsme chtěli jet do Pakistánu na podobný trek). No ale ukázalo se, že EBC trek není pro rodiče jako jakákoliv jiná dovolená. V době, co tam byli, máma byla o trochu mladší než já, já jsem byl o trochu starší než Mia a babička Věra souhlasila hlídat rodičům mě i Helču, aby si rodiče mohli dopřát jeden z nejkrásnějších zážitků života. Rodiče nám to nechtěli odepřít, a tak se dokonce sami nabídli, že Miu pohlídají. Skvělé!!! Nejlepší!!! Můžeme vyrazit!!!

Tak jsme začali trénovat (hlavně já jsem začal, Meiting trénuje pořád), nakoupili nějaké drobné doplňky a plánovali, jak trek podnikneme. Máma nám dala spousty tipů a též kontakt na cestovku+hotel Green Horizon se kterým byli v Tibetu 2002. Ukázalo se, že ještě existují a ochotně nám pomohli s plánováním formalit a ubytováním. Též nám domluvili guide-portera Reensiho, který nám měl tahat dvacetikilový duffle bag a zařizovat ubytování na cestě.

Hrozně jsem se těšil a 10x jsme si četli veškeré dokumenty, které potřebujeme ke vstupu. Když jsme přijeli k check-inu v Praze, tak se ukázalo, že letecká společnost má zastaralé informace a po Meiting požadovali víza plus po nás chtěli vstupní formulář vytištěný. Chvíli jsme před nimi mávali oficiální stránkou nepálského ministerstva zahraničních věcí, až souhlasili, že když Meiting zažádá o víza „on arrival“ a vytiskneme ty formuláře, tak že nás odcheckují. Na letišti je počítač s tiskárnou pro tyto účely. Tak jsme na to sedli a začali zuřivě vyplňovat. Jenže nepálské stránky byly hrozně nestabilní a formuláře se nám neustále resetovaly. Vypadalo to beznadějně a asi po hodině marného zkoušení jsem začínal vyšilovat. Těsně před zavřením checkinu k nám přišel pán z aerolinií, jestli to už máme, dal nám pár rad, jak to udělat a na poslední chvíli se nám to podařilo odklikat a on nám dal palubní lísky. UUUUFFFFFFFF!!!!!!

Když jsme prošli imigračním v Nepálu (samozřejmě to visum Meiting nepotřebovala, jak jsme věděli), tak ze mě spadl stres, a už jsem se jen soustředil na to, abychom koupili Diamox, vyměnili dost peněz a bez problému odletěli do Lukly. Na letišti na nás čekal Sanket, syn Govindy majitele hotelu. Vše šlo bez problému, jako po másle. Ukázalo se, že Govindův hotel se specializuje na Čechy a Slováky už léta a dokonce například organizoval záchranou akci, když Marek Holeček uvízl na několik dní na Baruntsee.

Kathmandu jsme si prohlédli až na závěr cesty, ale sem do knihy popíši zážitky teď. Měli jsme dva dny na prohlídku. Nejprve jsme jeli do vesnice Budhanilkantha podívat se na plovoucí sochu Višnu a večer se prošli po přeplněném Thamelu až k Durga square. Druhý den pak jsme se rikšou přiblížili k Monkey Temple, ale nechtělo se mu do kopce, tak nás vyklopil ještě 20 minut pěšky od místa a zase se mi potvrdilo, služby těhle rikšáků nebrat. No nicméně jsme si pospíšili a do schodů Monkey Tempelu jsme vyběhli akorát na východ slunce. V tomto klášteře tibetského budhismu byl pěkný výhled na ošklivý Kathmandu, hodně opic a lidé co cvičili jógu. Odtud jsme se přesunuli ke Boudha stupa, kde vyznavači tibetského buddhismu kroužili kolem Buddhových očí. Párkrát jsme to s nimi obešli, já jsem tam omylem skopl nějaké kadidlo, pak jsme tam bafli na holuby kvůli fotce a nakonec si dali skromnou snídani. Pěšky jsme se přesunuli k velkému komplexu Pashupatinah. Do hinduistického templu nás nevpustili, ale mohli jsme se projít po spalovnách mrtvých ne nepodobné těm, co jsme viděli ve Varanásí. Nejprve mi trochu zkazilo náladu, jak tam po nás všichni chtěli peníze za vstup, za průvodcování, za suvenýry, za mrtvé, za fotku se svatými muži… no ale pak když jsme byli uvnitř, tak se dojem dost zlepšil. Šlo o spirituální místo s hutnou atmosférou tak, jako ghátu ve Varanásí. Viděli jsme tam několik svatých mužů a pohřbů. Nakonec jsme si odpočali v zahradách u Thamelu, kam zřejmě lidé platí vstup, aby si oddychli od ruchu přeplněných ulic. No a těsně před odletem jsme si prošli extrémně rušné uličky Thamelu.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s