Po výborném Gorak Shepu pod Everestem jsme se sbalili a vyrazili na cestu k jezerům Gokyo. To vyžadovalo sejít dolu údolím Khumbu, kolem Lobuche a dále se odklonit na západ kolem strašidelně strmé stěny Cholatse (6440m) do Dzongly (4830m). To byl první den, pak přechod sedla Cho-la pass (5420m) a zpět dolu do vesnice Thagnak (4710m) a nakonec přechod přes ledovec Ngozumpa k jezerům Gokyo (4790m). To nebyla jednoduchá cesta.

První den se šlo pěkně a bez problémů. V Dzongle, kde bylo celkem asi deset turistů (v naší lodgi jsme byli čtyři) jsme se ale začetli do mapy Cho-la passu a trochu znejistěli. Věděli jsme, že to bude asi jednodušší než Khongma-la (který nám zabral 12 a pů hodiny), ale ne jak moc. A takový přechod znovu zněl poměrně děsivě. Meiting stále ještě pobolívala hlava z toho uklouznutí při sestupu z Khongma-la a bála se ledových kamenopádů. Po nějaké době jsme usoudili, že bude nejlepší se rozdělit. Meiting půjde z Dzongly zpět do Tengboche, tam přespí, pak dojde do Namche. Já to vezmu s Reensim přes Cho-la pass a přespím v Thagnak a další den k jezerům Gokyo a na horu Gokyo Ri. A na další den se sejdeme v Namche Bazaru. To byl plán. Já si koupil ještě nesmeky a šli jsme spát do nejchladnější noci z celého treku. Jako vždy jsme spali oblečení a zachumlaní do expedičních spacáků.

Já jsem s Reensim vstal brzo a na cestu se vydali v 6:30. První část cesty byla bezproblémová, prostě jen nahoru, nahoru, a zase nahoru. Po asi 500 výškových metrech nás čekal přechod malého zasněženého ledovce. Vždy se trochu bojím chodit po ledovci bez uvázání. Zvlášť když není v okolí nikdo, kdo by nám případně zavolal pomoc, kdybychom zapadli do spáry. Ale naštěstí se nám nic nestalo a došli jsme na druhý konec jen pár metrů pod Cho-la passem. Tam pak bylo pár kamenů, která vyžadovalo použití lan a rukou, tak jsme si navzájem podali zavazadla a po té stanuli na hřebeni mezi dvěma krásnými údolími.

Ale věděli jsme, že nejsme na konci. Cesta dolu měla být super kluzký strmý kameno-ledopád. Zde jsme potkali první lidi jdoucí opačnou cestou. A pak to šlo velmi velmi pomalu, každý krok jsem si promýšlel tři krát. Měl jsem ty nesmeky, které jsem si pořád nandaval a sundaval. Nemohl jsem si dovolit se zranit. Konečně jsme sestoupili tuto strašidelnou stěnu a už jsem věděl, že to dokážeme. Pak byla cesta víceméně mírně dolu do Thagnaku. Místa, kde jsme plánovali přespat. Ale ne. Když jsme tam dorazili, bylo jen teprve poledne a já se rozhodl že když se nám jde tak dobře, tak že to ještě dnes zvládneme až k jezerům Gokyo.

Ta poslední část nám zabrala asi dvě hodiny, ale byla to bez debat ta nejnebezpečnější část z celého treku. Museli jsme přejít Ngozumpa ledovec (mimochodem se svými 36 km jsme o nejdelší ledovec v Himalajích. Když se před námi otevřel, byl to neskutečný, těžko popsatelný pohled. Vidíte všude kameny a hnědou trávu jako někde na Labské louce… najednou za kopečkem sráz dolu a před vámi tato obrovská masa ledu, šedých kamenů a barevných jezer. Pohled byl pěkný, ale vstup na ledovec neudržovaný a nebezpečný. V podstatě se muselo jít téměř přímo dolu asi deset metrů tak 70ti stupňovým svahem suti a padajících kamenů. Ptal jsem se, zda je tam jiná cesta, ale nebyla. Tak jsem dolu hodil mé hůlky a doslova sklouzal po suti, kde nebyl jediný kámen pevný dolů. Ale naštěstí se mi nic nestalo a byl jsem rád, že Meiting nakonec nešla, protože tady by asi měla dost problémy. Pokračovali jsme po ledovci. A ledovce jsou strašidelná místa. Nikdy nevíte, co je pevné, občas padají kameny, slyšíte různé zvuky praskání a šplouchání. Obecně jsem rád, když mám přechod ledovce za sebou.