Stejnou cestou, jakou jsme se dostali do Gorak Shepu, tak jsme pokračovali asi od dvě a půl hodiny dál k cíli „všech Himalájských cestovek“ do základního tábora Everestu (5364m). Tam jsme byli úplně sami a užili si pohled na menší lavinu. Trochu zklamání však pro tyto ECB výpravy může být, že odtud Everest téměř není vidět. Jako je vidět jeho vrchol, ale nepůsobí nijak majestátně. Meiting tam zavázala šálu, co jsme dostali v Dingboche a vrátili se zpět do Gorak Shepu. Po cestě zpět jsem si popovídal s jedním Čechem, kterého jsme potkali o pár dní dříve v Chu-kungu. A to bylo vlastně na celém pěkné, jak tam bylo jen tak akorát lidí. Moc jsme jich přes den nepotkávali, a ty, co jsme potkávali, tak jsme je viděli zpravidla několikrát a vyměnili si Facebook kontakty a popovídali. Nebylo to vůbec tak anonymní, jako bychom vyrazili někdy mimo pandemii.

Naproti poměrně nezáživného výhledu z ECB, je výšlap na černý kopeček Kalapatthar (5545m) úžasné vyvrcholení treku. Výhled odtamtud patří bez debat k těm nejkrásnějším na naší planetě. Alespoň co se týče hor. Pro nás jediná otázka byla, kdy na něj jít. Ráno bývá stabilní počasí a tak mnoho lidí vstanou ve 4:00 ráno a vyšlápnou z Gorak Shepu na východ slunce. Slunce však vychází za Everestem a tak jsem odhadl, že lepší výhled by byl při západu, kdy budou štíty nejvyšších hor osvětlené (což jsou mimochodem i fotky propagačních materiálů cestovek, přestože v jejich itineráři je výšlap na východ slunce). Problém s výšlapem večer je ten, že může přijít Nicota a nic nebude vidět. A to se stává až příliš často. Tak jsme rozhodli, že zůstaneme v Gorak Shepu ještě jeden den, dáme si voraz a vyšlápneme to další den večer. Kdyby to náhodou nevyšlo, tak přespíme a půjdeme ještě ráno.

No ale! Štěstí se na nás usmálo a my jsme si ten neuvěřitelně krásný výhled mohli vychutnat naplno. V zádech Pumori (7161m) a pohled do údolí Khumbu s ohromnými masivy Mount Everest (8848m), Lhotse (8516m), Nuptse (7861m) a pak kousek dál Baruntsee (7162m), Chamlang (7319m) Ama Dablam (6812m) and rest of the Khumbu valley. A do toho západ slunce ozařoval vrcholky hor žlutým a pak oranžovým světlem. Červené vrcholky zasněžených hor měly už jen ty nejvyšší. A zde se právě naplno ukázalo, že Everest je skutečně král, protože když všechny ostatní pohltil stín, tek Everest stále hrdě odrážel krásnou červenou barvu. Byli jsme nadšení a po západu se dali na sestup zpět do Gorak Shepu při kterém jsem uklouzl a zlomil si hůlku (naštěstí nic jiného).

V Gorak Shep jsme taky potkali Jirku Nováka, známého fotografa domorodých kmenů. Dost svérázný týpek a měl neuvěřitelné příhody z Afriky, Bornea a Papuy, ale noční oblohu fotit neuměl, tak jsem ho to naučil a zůstali jsme v kontaktu. On mi za to na oplátku vyfotil fotku na Kalapattharu, která měla kopírovat fotku jenž moji rodičové na stejném místě vyfotili téměř přesně 29 let zpátky. Tu fotku jsem znal od dětství dobře. Rodiče jí měli vystavenou nad postelí ve Stodůlkách, kde jsem vyrůstal a často jí ukazovali návštěvám. Myslím, že pro ně měla zvláštní význam. Symbolizovala pro ně splněnou cestu o které dlouho snili za komunistů a mohli si jí dopřát, až po té, co se změnil režim, mohli cestovat a na cestu si vydělali. Bylo to pro ně ale i tak náročné, protože měli dvě děti, které někdo musel pohlídat. A tak jako mámy máma pro ně hlídala nás, tak teď moje máma pro nás hlídala Miu. Myslím, že nás tato povinnost ještě bude za 25-30 let taky čekat:)

Večery v Gorak Shepu byly ozvláštněny mými pokusy vyfotit mléčnou dráhu nad horami. Podařilo se mi vyfotit unikátní noční fotku. Když jsem šel fotit do -20C mléčnou dráhu nad Khumbu valley, úplně náhodou jsem si ke konci focení (asi po hodině) všiml, že hvězda, co tak září nad Pumori by mohla být Polárka. Tedy bod, „kolem kterého se točí severní polokoule“. Udělal jsem zkušební fotku a skutečně! Nemohl jsem tomu uvěřit, protože to znamenalo, že jsem našel dokonalé místo pro ocení star trails. Polárka těsně nad vrcholem Pumori! Paráda!!!!! Navíc z Gorak Shepu, kde jsme spali, takto vidět nebyla. Pro mé fotografické srdce to bylo jasné znamení, že tam musím zůstat ještě jednu noc a pořádně se na fotku připravit. Teď už bylo pozdě. Takže jsem sbalil vercajk a začal v hlavě propočítávat, jak nastavit foťák. Druhý večer jsem se třásl na to, jak to celé vyjde. Po setmění jsem vyběhl na kopeček, nasadil zapůjčenou širokoúhlou čočku, nastavil a šel se ohřát zpět do lodge. Po 80 minutách jsem se na místo vrátil, našel foťák v netknutém stavu a vypl snímání. Nervozitou, zda se něco nepokazilo, mi bušelo srdce, ale když se na malém monitorku foťáku objevil ostrý obraz s krásnými star trails, tak jsem jásal.