Khongma-la pass. Vstali jsme v 5:15 a vyrazili v 6:30 z Chukhungu (4730m). Nejdřív jsme vystoupali asi 50 výškových metrů, abychom vzápětí zjistili, že jdeme blbě a museli se vrátit na start. Takže první půlhodinka byla ztracena. Pak když jsme konečně chytli správnou stopu, tak to bylo takové Himalájské stoupání. Pořád se otevíraly další hřebeny a už to začínalo být docela dlouhé. No a pak se nám otevřel pohled na průsmyk, který jsme si mysleli, že je náš cíl. Bylo to dost strašidelné a docela mi dělalo problém si představit, že to polezeme. Dva kopečky a pak strmá sněhová stěna. Tak strmá, že se Meiting dělaly závratě. Šel jsem napřed, a když jsem to vylezl, tak jsem jí šel naproti dolu vzít batoh. Vylezli jsme tu stěnu a užili si nádherný výhled na Ama Dablam, Nuptse a Lhotse než jsme zjistili, že zdaleka na vrcholu nejsme! Před námi se otevřela velká plocha s několika kopci. Přešli jsme jeden, druhý, třetí, což mimo jiné znamenalo překonání říček po kluzkých kamenech. Pak konečně za další dva kopce a pohledy na krásná jezera jsme uviděli Khongma-la pass.

Byl vysoko nad námi na téměř strmé stěně. Bylo už asi 13:00 a potkali jsme první lidi, kteří šli opačným směrem. V tu chvíli mě zachvátily obavy. Myslel jsem, že mezi 15-16h budeme na druhé straně v Lobuche, ale těmto plně aklimatizovaným sportovně vyhlížejícím trekařům to trvalo minimálně sedm hodin se dostat sem z druhé strany, což měla být snadnější cesta. Co nás tedy ještě čeká??

Vyšplhali jsme se do Khongma-la pass do 5535m po té strmé nebezpečné cestě a ocitli se na tenkém hřebeni, kde se nám otevřel neskutečný 360 stupňový výhled na dvě krásná nepálská údolí. Meiting mi později řekla, že to byl pro ní nejkrásnější moment z celé cesty. Udělali jsme hromadu fotek a ve 14:15 započali sestup po severozápadní stěně k Lobuche.

Už po pár metrech jsem pochopil, že to nebude žádný med. Lobuče bylo hluboko pod námi a od úpatí hory co jsme lezli nás od něj ještě dělil ledovec Khumbu. A hlavně cesta dolu byla zatraceně strmá a jelikož šlo o neslunečnou stranu, tak ty kameny byly pokrytu proklatě kluzkým sněhem a ledem. Šlo to dolu hodně pomalu, bylo to nebezpečné. Meiting v jednu chvíli spadla a měla z toho slušný bolehlav a několik dalších hodin a cítila to i další dny. Mírnou vejškovku jsme pociťovali oba, ale naštěstí nebyla tak hrozná, aby nás významně omezovala.

Pod prvním, ale zdaleka ne posledním kamenopádem jsme si dali pozdní oběd a dohnala nás američanka Kathy, která se k nám přidala. Až dolu k moréně to byla kombinace sněhových kamenopádů a mokrých úseků, museli jsme jít pomalu. K moréně jsme dorazili v 16:48, zastihla nás Nicota, která se ale v zápětí roztrhala a už se začínalo stmívat. Naskytl se nám však úchvatný pohled na Pumori zalitou večerním světlem. Přestože jsme byli docela aklimatizovaní, pořád jsme byli ve výšce kolem 5000 metrů a to náš postup zpomalovalo. Teď nás čekalo několik hodin po ledovci do Lobuche. Kolem 17:30 jsem udělal ještě fotku jezera v ledovci, ale slunce bylo již zapadlé. Rozsvítili jsme čelovky a zbytek cesty pokračovali ve tmě.

Cesta šla extrémně pomalu, pořád jsme zastavovali, abychom svítili na cestu, hledali jsme mužíky a terén byl velké balvany často pokryté ledem, či sněhem a kdyby z nich člověk spadnul, tak mohl zahučet do ledovcového jezírka. Muselo se pomalu a opatrně. Lobuche stále v nedohlednu.

Bylo to celé dost únavné po celodenním výletu v takové výšce. Byli jsme vyčerpaní a už jsme se viděli v Lobuche v posteli, ale místo toho naše realita byla hledat mužíky a pečlivě vážit každý krok.

No ale pak jsme vystoupali na poslední kopeček ledovce a před námi tmu prořízla světla oken Lobuche. Zajásali jsme. Po té slavnostně vypli čelovky a chvíli pozorovali úžasně čistou noční oblohu, které dominovala jasně zářící mléčná dráha táhnoucí se napříč celým údolím. Byl to krásný silný moment uspokojení z náročného a dobrodružného výletu. Pak jsme ještě přebrodili potůček a přesně v 19:00 jsme dorazili do lodge Lombuche totálně vyšťavení.