Další den byl aklimatizační. Reensi nás vzal do muzea sherpů, kde jsme se dozvěděli o jejich životě a též o významných expedicích v Himalájích. Například to, že Hilary byl pouze jeden ze členů Britské expedice, ale ve výsledku jediný, který s Tenzingem Everest zdolali. Před muzeem socha Tenzinga s cepínem, situovaní v místě s úžasným výhledem na Everest, Lhotse a Ama Dablam, na níž je matoucí nápis „do not climb“.

Po obědě jsme vyrazili na aklimatizační výstup do vesnice Kumjung (3790m), přišla však ale Nicota a my pokračovali bez výhledů. Vesnice působila mrtvě, vše bylo zavřené, až na jednu restauraci, kde jsme byli sami a ani venku nebylo moc lidí. Na cestě zpátky se Meiting spustila výšková nemoc, ale zlepšilo se to jakmile jsme sestoupili zpět do Namche.

Čtvrtý a pátý trekový den nás čekal nejbarevnější a vizuálně nejpříjemnější přesun do vesnice Dingboche (4410m) přes úžasný klášter tibetského buddhismu Tengboche. Průzračná tyrkysová řeka proudící údolím v asi 3000 metrech a odtud stoupali zelené lesy, jenž se ve 4000 metrech měnily na do hněda zabarvenou vrchovinnou kosodřevinu a tu v 5000 metrech začal pokrývat bílý sníh. A nad touto duhou se tyčily štíty ohromných hor jako Ama Dablam (6812m) nebo Lhotse (8512m).

A my šli chvíli nahoru, chvíli dolu, aklimatizovaní a užívali si výhledů jak z fantasy filmu. V této neskutečné krajině byl na zeleném kopci ve výšce 3875m zasazen klášter Tengboche odkud byly výhledy do všech stran nejkrásnější. Přestože klášter byl postaven na kopci, tak byl v podstatě uvězněn mezi gigantickými horami daleko převyšující naše lezecké možnosti. Bylo to jako ve snu.

Přespali jsme zde a já též potkal jednoho místňáka, u kterého byli ubytovaní moji rodiče před 29 lety. A byl pořád na stejném místě, jen trochu prošedivěl:)

Brzo ráno jsem vstal na fotky Nuptse-Everest-Lhotse a české výpravy na Ama Dablam. Tak stativ přinesl první ovoce.

Do Dingboche (4410m) jsme šli druhý den a bylo to vysilující, protože me začala chytat vejškovka. Výhledy byly stále úchvatné, ale v druhé části cesty jsme měli celkem dost. Poslední půlhodinka s bolehlavem vesnicí Dingboche byla extra náročná.

V Dingboche (4410m) jsme strávili dvě noci v příjemné atmosféře. Guesthouse kde jsme se upíchli byl trochu odlehlý a byli jsme v něm sami. Večer jsme se sešli spolu s personálem u kamen na jačí trus, popíjeli mléčný čaj a klábosili o tom, jaký tam je život. Meiting tam s naším guidem hrála hru, kdo zvládne sníst pálivější chili. Ale nevím, kdo vyhrál, oba vypadali rudější než ty papričky samotné. Abychom se trochu aklimatizovali a zbavili se vejškovky, která nás (a zjména mě) chytla, jsme na druhý den vyrazili na aklimatizační výšlap na kopec nad vesnici.

Původně jsme měli vylézt asi 300 metrů, ale cítili jsme se dobře a v cestě pokračovali. Nakonec jsme vylezli až na zasněžený vrchol s krásným výhledem ve výšce 5050m. Tím jsme pokořili naší první pětitisícovku v Nepálu. Nahoře byl výhled na obě strany, jak na ledovec Khumbu a za ním masivy Tobuche (6495m) a Cholatse (6440m), tak do údolí Imja a za ním Baruntsee (7162m) a Lhotse (8516m). V panoramatickém středu pak byla na dosah Ama Dablam (6812m) a její base camp. Jen dvě minuty po té, co jsme vyšlápli na vrchol se spustila mlha „Nicota“ a najednou jsme neviděli dál než na 10 metrů.