Ale zpět na začátek. Druhý den po příletu do Nepálu jsme přijeli na letiště a měli se naboardovat na letadlo do Lukly. Kdybych neměl nejnebezpečnější komerční letu přežít, tak bych si nemohl stěžovat na nedostatek znamení. Kopnul jsem se dvakrát kolenem do rámu dveří než jsme odjeli, kvůli špatně informovaných FlyDubai jsme málem neodletěli, letadlo bylo opravováno před letem a mělo několik hodin zpoždění a taky jsem dostal místo k sezení 6D. To bylo pravděpodobně mimo letadlo, protože malinké letadlo mělo jen tři sedadla v řadě označené A, B a C. Asi šlo o nějakou extra economy třídu:) Ale byli jsme rádi, že jsme přistáli v Lukle (2840m) bez problému a trek mohl začít.

Na letišti na nás čekal Reensi, který nám hned vzal 22kg duffle bag a odvedl nás na pozdní oběd. Mezi tím zařídil permity a mohli jsme vyrazit na vysněný trek. 3 hodiny do Phankdingu (2610m) se šlo pěkně. Potkali jsme hrozně moc Čechů, kteří se akorát vraceli z dvoutýdenních treků. Ubytovali jsme se v Phankdingu, za asi 100kč a užili si poslední neplacenou horkou sprchu.

S ubytováním to tam bylo tak, že samotné ubytování stálo většinou kolem 5ti dolarů, pak se ale platilo za všechno ostatní. Jídlo a pití bylo drahé, zejména pro to, že dopravit ho hlouběji do parku vyžadovalo použití karavan mul (mezi Lukou a Namche), yaků (za Namche) nebo porterů. Elektřina byla levná jen do Tengboche, protože tam používali hydroelektrárny, ale dále už přes noc mohla voda zamrznout, tak se používala drahá solární energie. Wifi nebyla, ale dala se nějak dokoupit, to jsme až na jednu výjimku nevyužili. No a pak se platilo za teplou sprchu, horkou vodu a praní prádla. I tak, celkově vyšel den asi na 25-30 USD na osobu plus jsme platili 30 USD Reensimu. Tedy cenově pořád přijatelné a za tu krásu, kterou jsme na treku viděli až velmi levné.

Druhý trekový den vedl cestou nahoru a dolu, převážně zalesněným údolím s občasnými výhledy na vysoké zasněžené hory a známými přechody řeky po zavěšených mostech do Namche Bazaru. Velmi příjemné klima, spousty nepálských vesnic a hlavně radost z toho, že jsme tu nám vytvořily skvělé podmínky, abychom si cestu užili, i když jsme po většinu času šlapali do kopce. Při závěrečném stoupáku s převýšením asi 400 metrů jsme potkali horské kamzíky, jak nám skáčou přes cestu.

Do Namche Bazaru (3440m) jsme dorazili kolem 15h, což bylo relativně pozdě. Jak jsme zjistili, tak někdy mezi 13h a 14h padne kolem mlha, kterou jsem přezdíval „Nicota“ a výhledy jsou v tahu. Takže nám trvalo ještě dva dny než jsme se přeorientovali na režim, že se musí vstát brzo a na trek vyrazit co nejdříve, abychom o ty výhledy nepřišli. Čím jsme však byli výše, tím později Nicota přišla.

Namche Bazar se za těch 29 let od toho, co tu byli rodičové asi dost změnil. Určitě neměli u vstupu kaskádu s vodotryskem a též říkali něco o tom, že tam nebylo tolik baráků. Myslím ale, že atmosféra horské vesnice zůstala stejná. Aspoň teď, když tam bylo málo turistů a člověk mohl vidět běžný život Nepálců. Přespali jsme v třípatrovém hotelu, kde jsme byli téměř sami.