Zpět v Union Glacier mladíci, co tam základnu obsluhují chodili v péřovkách, v těžkých botách, se slunečními brýlemi a poslouchali hudbu z rádia. Bezmračný slunečný den. Působilo to jak na nějaké sjezdovce v Alpách. A my? My se svlékli do svetru, protože navzdory -10 °C teplotě jsme si připadali jako na té pláži.
Na Antarktidu minulý rok přijelo 56 tisíc turistů, ale drtivá většina jen na lodích, případně na lodích, které dopravili turisty na pobřeží pozorovat tučňáky. Jen méně než 1 % turistů se dostane do vnitrozemí a většina z nich přijede do Union Glacier kempu. Toto léto, zde bylo 496 turistů. 170 z nich kvůli Mt. Vinsonu, 75 na „last degree“ expedici jako my, 60 přiletělo na Jižní pól letadlem, 55 zde bylo na maratonu, 50 pozorovat císařské tučňáky a zbytek na různé jiné aktivity a expedice v malých počtech.
Poslední stres byl s posledním odletem z Antarktidy. Opět kazašský Iljušin, ten, kterým jsme přiletěli. Brian s Keithem odletěli na Mt. Vinson a my zůstali v kempu s Deanem, modlili jsme se, aby rychlost větru na runway nepřesáhla 30 uzlů. Zatím se pohybovala kolem 24-27 uzlů. Potkali jsme tam jednoho Čecha Karla, který nám říkal, že než jsme přistáli, tak bylo počasí špatné po dobu pěti dnů a nikdo nikam nemohl. Ale opět to vyšlo na jedničku a 14 ledna jsme si nafotili, jak přistává nákladní letadlo na runway. Zamávali jsme horám Ellsworth a odletěli do Punta Arenas.
Na hotelu jsme si pak dali dlouhou teplou sprchu a odpočívali až do druhého dne, který jsme měli rezervní (dost malá rezerva při zpětném pohledu). Večer jsme se pak ještě potkali s Deanem, který pozval dvě mladé horolezkyně Mollie Hughes a Anja Blancha, jenž obě 29 let staré (Mollie o 15 dní mladší) měly bohaté zkušenosti s expedicemi. Obě na Antarktidě přecházeli půlku kontinentu. Mollie se tak stala nejmladší ženou, které takovou cestu podnikla. Mollie šla 58 dní s 105 kg saněmi. Též drží prvenství jako nejmladší žena, která vylezla Everest z obou stran. Anja mimo Everestu vylezla též na K2 a Broad peak. Najednou se náš výkon nezdál tak obdivuhodný. Ale zase nám to posunulo obzory. Bylo to velmi zajímavé setkání a příjemná večeře. Venku mezi tím probíhala nějaká demonstrace, která byla později rozprášena slzným plynem, jehož chuť bylo to poslední, co si pamatuji z Chile. Pak jsme se zabalili a vyrazili na dlouhou cestu zpět.
O pět dní později, při návratu do Manily mě čekalo překvapení. Meiting pro mě zorganizovala surprise party s místními kolegy v jedné španělské restauraci. Vůbec jsem to nečekal a bylo to neskutečně milé. Pěkně jsme to zapili. Kolegové mě zaplavili spoustou otázek, na které se bez dlouhého kontextu těžko odpovídalo. Za všechny zmíním jednu. Ptali se mě, zda jsme někdy v průběhu cesty měli chuť to vzdát, že jsme na konci sil. Odpověď je, že to člověk nemyslí. Věděli jsme, že to bude náročné a věděli jsme, že to chceme dokončit. Nezvažovali jsme, jestli je to nebo není pohodlné. Jiná situace by byla, kdyby třeba si někdo zlomil nohu, nebo nepříjemně onemocněl. To by byla situace na zvážení, ale pokud jde vše ok a je to jenom náročné, tak se prostě zatnou zuby a jde se dál.
24. dubna 2020 v době hluboké karantény kvůli COVID-19 pandemii, přišla pozitivní zpráva.
Dear Zdenek Chvoj
We are thrilled to inform you that your application for Oldest person to ski to both Poles has been successful and you are now the Guinness World Records Title Holder!
A na závěr se podívejte na video, co jsem dal do kupy.
Zde je několik článků, co o cestě vyšlo v českých médiích:
MCH off the road 