12 ledna jsme se došli posledních 300 metů k ceremoniálnímu jižnímu pólu. To je taková hliníková koule, ve které se zrcadlí okolní vlajky zemí, jež podepsali Antarktickou smlouvu. V roce 2008 byl tento bod na geografickém pólu, ale celý 2.5 km tlustý ledovec na kterém jsme byli se pohybuje každým rokem zhruba o 10 metrů. Nyní jsme si museli za geografickým pólem popojít. Ten je vyznačen kovovou tyčí zabodnutou vždy 1.1. daného roku na 90° jižní šířky. Hlavice této tyče je designovaná a vyrobená zde na stanici a jsou na ní vyrytá jména lidí, co zde zůstali přes zimu. Přes zimu jsou totiž veškeré transporty na Antarktidu zrušené a lidé, co zde udržují základnu ve tmě a ukrutných mrazech si prožijí něco zvláštního.
Byli jsme daleko od domova. Já jsem byl z našeho bytu na Filipínách vzdálen devět letů a osm dní chůze po ledovci. Zavzpomínali jsme si na domov, a z geografického pólu jsme zavolali mámě. Já se pokoušel zavolat Meiting, ale nebrala to. Nevěděl jsem proč. Až teprve později jsem se dozvěděl, že na Filipínách bouchla sopka Taal ve stejný den, jako jsme dorazili do cíle a Meiting let z Číny byl o den opožděn.
Amundsenova-Scottova základna je především vědecké místo. Bohužel jsme neměli možnost se podívat dovnitř (už taky pro to, že my operovali na Chilském čase, zatímco základna má Novo Zélandský čas), ale přečetli jsme si něco o výzkumu a klimatických problémech. Antarktida je kontinent, který se snaží zachovat absolutní čistotu a minimalizovat dopad lidské stopy. Například k jižnímu pólu je možné se přiblížit jen z určitého úhlu, protože na druhou stranu začíná obrovská rozloha speciální zóny, kam nikdo nesmí, a dokonce nad ní ani nesmí přeletět letadlo. Též je nutné si vše odvézt sebou. V praxi to třeba znamenalo, že po cestě jsme mohli močit do sněhu, ale exkrementy jsme museli zabalit do pytlíku a odvézt v saních na pól, kde je vybrali a odvezli mimo Antarktidu.
Dnes se zdá samozřejmé, že věda dominuje Antarktidě, ale to rozhodně nebylo tak jasné vždycky. První stanici (a stále existující) na Antarktidě založil skot W.S. Bruce na ostrově Laurie roku 1902. Daroval jí Británii, ale ta ho arogantně odmítla. Bruce zklamaný jí pak nabídl Argentině, která jí přijala. V roce 1908 si začali Britové činit nárok na Antarktidu, z důvodů, že patří Jižním Falklandám, ale to rozporovala Argentina. Nárok z roku 1908 byla trapná amatérská práce plná chyb ve kterém dokonce jako Antarktidu označili i část Jihoafrické republiky a museli materiál přepracovat. Tento spor s Argentinou se táhnul dlouho, a dokonce přerostl v otevřený konflikt v roce 1982. V průběhu první poloviny 20. století si na Antarktidu dělali nároky UK, Argentina, Austrálie, Chile, Francie, Nový Zéland, JAR a Norsko z různých důvodů. Argentina například vytáhla bulu z roku 1493 podle které Papež tvrdí, že neprobádaný svět by měl být rozdělen mezi Španělsko a Portugalsko. Hitler měl své ambice na Antarktidě též, ale místo historických či geografických důvodů tvrdil, že země patří tomu, kdo si jí zabere a zaúkoloval letadla létat nad Antarktidou a shazovat malé vlaječky. Japonsko, USA, Belgie a Rusko měly též připravené nároky, ale neprosazovaly je. Peru, Uruguay, Brazílie a Polsko též projevily zájem. Po WWII v roce 1950 obě supervelmoce USA i Rusko prohlásili, že neuznávají nárok žádné jiné země, což pohřbilo veškeré politické snahy.
Mezi tím vědecká komunita připravovala svůj vlastní návrh, který ultimátně vyústil v jednu z nejefektivnějších a nejprogresivnějších mírových dohod, jaké kdy lidstvo dalo dohromady – Antarktickou dohodu. Co takhle se nehádat čí je a není tento kontinent? Co o jeho území neválčit? Co ho nechat celý pro vědecké účely? V roce 1958 Eisenhower tento návrh podpořil politicky a v roce 1959 byla dohoda podepsána.
Další změna přišla, když v roce 1975 Nový Zéland navrhl, aby se Antarktida stala Světovým parkem, ale byl odmítnut. V roce 1989 pak byl na stole návrh o pravidlech těžby nerostů, dohodnutý a připravený na podepsání, ale Austrálie ho zcela nečekaně odmítla podepsat. Pak se přidala Francie a pak všichni ostatní. Antarktida získala status Světového parku a zachovává si maximálně nedotčenou přírodu.
Tento příběh mě vedl k zajímavé úvaze, jak změna rozložení sil ve světě v pravou chvíli ovlivní budoucnost kontinentu. Kdyby se USA a Sovětský svaz, dvě země, které neměli žádný historický důvod si Antartkidu nárokovat, nestali těmi, co diktují podmínky ve světě, pak by se Antarktida možná rozřezala podobně jako Afrika. Probíhala by na ní těžba ropy a nerostů, svážela by se pitná voda z ledovců, válčilo by se o území a věděli bychom méně o klimatických změnách…
Vrátili jsme se zpátky do tábora, kde jsme zapili vítězství speciálním drinkem šampaňské s vodkou a sněhem, poblahopřáli si sobě i jiným expedicím kteří šli to co my nebo i delší cesty. Po té ale, co radost postupně utichla, tak zase nastal stres s odletem letadel. Naštěstí to zase dobře dopadlo a my opustili Antarkticé plato hned druhý den.
MCH off the road 