Když po pěti hodinách letadlo konečně přistálo na svých lyžích, naskytl se nám děsivý pohled z okénka. Zataženo, vichr, sníh a nekonečná plocha sněhu bez jediného orientačního bodu. Oblékli jsme se do péřovek a s výstupem z letadla se nám pocity ještě doplnily o -35°C zimu, bolest hlavy z nadmořské výšky a zadýchávání. Letadlo za sebou nechalo jen oblak sněhu a my se na svých lyžích táhnoucí 40 kg vydali na hlavní část výpravy. Přes všechny tyto obtíže jsme byli šťastní že jsme tu a zdraví. Že jsme zvládli tréning, že jsme se nezranili ani nechytli žádnou nemoc, že nebylo zpoždění letadel a my vše stihli. Byli jsme konečně na cestě a k Jižnímu pólu nás už dělilo jen 60 námořních mil pustou krajinou. V jistém smyslu jsme svého cíle již dosáhli.
Následujících osm dní a osm nocí bylo extrémně podobných. Brian to popsal jako z filmu „na Hromnice o den více“, kdy se protagonistovi filmu opakuje jeden den pořád dokola, potkává ty stejné lidi a dělá ty stejné věci. Ať udělá, co udělá následující den je zase stejný. Rutina byla asi takováto:
Ráno vstát a rozdělat vařič. Během následující asi hodiny a půl uvařit cca 6 litrů vody. Nějaká voda na čaj, ranní polévku, porridge nebo műsli, 1l vody na den s energy drinkem, 1l vody do termosky. Nasnídat se, umýt nádobí, záchod, obléknout se, zabalit jednotlivé věci. Pak půl hodiny na zabalení všeho do saní a složení stanů. Celou dobu je co dělat. Všichni musí skončit ve stejnou dobu, aby se na nikoho v mraze nečekalo. Pak zapřáhnout sáně, seřadit se do zástupu a putovat.
Tahali jsme saně po tvrdém sněhu v následujících cyklech. 0.75 námořní míle, které nám zabralo asi 30 minut, pak 2 minuty pauza ve stoje, pak další 0.75 námořní míle a 10 minut přestávka. Během té přestávky jsme si sedli na sáně, vyndali jídlo, které jsme nesli na těle, aby nezmrzlo, napili se, upravili rukavice, nebo nějaké kusy vybavení a když jsem měl štěstí, tak jsem ještě stihl pár fotek. A zase na cestu. Za průměrný den jsme tak ušli 8-9 námořních mil (cca 16 km) vzdušnou čarou směrem k pólu. To byl způsob, jak jsme měřili náš progres. Pak okamžitě rozdělat stany, vykopat lopatou díru v předsíňce, vykopat záchod (Dean se ukázal jako královský architekt antarktických záchodů), vyložit věci do stanu, rozdělat vařič, uvařit večeři, nahlásit polohu satelitním telefonem, probrat strategii na další den a pak byla tak hodinka volného času před spánkem, kdy jsem si četl o Antarktických dobrodruzích.
Takto se to opakovalo každý den. Pozoroval jsem jen tři rozdíly. První dva dny mě bolela hlava z vejškovky, od čtvrtého dne mě postupně začaly bolet záda z tahání saní na neúnosnou hranici, kdy jsem pak poslední dva dny prakticky nespal a třetí diferenciátor dní bylo počasí. Většinou se počasí pohybovalo mezi -20 a -30 °C, ale měli jsme i dny kdy pocitová teplota klesla pod -35 °C a jeden den byla až -43°C. Celkově jsem se o zimě dozvěděl hodně.
Tak například největší zima je, když nejsou mraky, ale čistá obloha. Brýle s kovovými obroučky zapříčiní omrzliny na nose, a to velmi rychle. A to nejhorší, co se může stát je, že se zpotíte. Vážně, já si to zkusil. Jakmile jsem toho měl na sobě moc, tak měl polil pot a sebral mi veškerou energii, najednou se šlo strašně špatně a každý krok byl utrpení. Navíc jsem riskoval, že si zpotím základní vrstvu, která pak zrzne a já už to tady v těch podmínkách neusuším. Daleko důležitější, než teplota vzduchu je tzv. pocitová teplota. Pocitová teplota kombinuje teplotu vzduchu s rychlostí větru. Myšlenka je taková, že když nefouká vítr, tak tělo ohřívá vzduch kolem sebe a vytváří mikroklima, které tělo chrání před zimou. Ale vítr, tento ohřátý vzduch odfoukne. To je pocítitelné zejména na holé kůži. Když byla například teplota vzduchu -25 °C, a foukal vítr, že pocitová byla -35 °C, tak v praxi to vypadalo asi následovně. Sedl jsme si na sáně, tak že mi vítr foukal do zad a vybalil si jídlo. V té teplotě jsem si dovolil sundat na chvíli rukavice a dokud jsem ruce držel u těla, kam vítr nemohl, tak jsem byl v pohodě a mohl jsem v klidu jíst. Vytvořilo se tam dostatečné mikroklima. Jakmile jsem dal ruku, byť jen na vteřinu do větru ruka mi zmrzla a bolelo mě to další půl hodinu. To byl samozřejmě případ vždy, když jsem vytáhl foťák, že budu fotit. Za každou fotkou z cesty jsem zaplatil půl až hodinou bolestí zmrzlé ruky a celkově jsem si odnesl pár omrzlin.
Další bylo zajímavé, co všechno v těchto mrazech zmrzne. Například voda s energy drinkem v plastové lahvi s těsnícím rukávem vydržela asi 5 hodin, voda v termosce nezmrzla po celý den, ale to bylo tak vše. Baterie do foťáku jsem měl v malé kapsičce na těle nonstop; oční kapky zmrzly; sýry, salámy, čokolády zmrzly; GoPro zmrzlo atd. Jídlo jsme tedy museli nosit u těla, což komplikovalo jeho vyndávání na přestávkách a vyžadovalo sundání si rukavic. Vůbec nejhorší ale byly moje lyžařské brýle. Ty se mi každé ráno zamlžily a zmrzly a já pak celý den šel tak, že jsem viděl jen skrz malým nezmrzlým kouskem konce saní toho přede mnou. Nebylo možné je rozmrazit. Zkoušel jsem na ně dát zubní pastu (pomáhá při potápění) ale nebylo přes ní vidět, sliny zamrzly a žádné rozmražování v tom mrazu nevydrželo. Jakmile jsem je zadýchal abych je vyčistil zmrzly znovu běhen jedné až dvou vteřin. Bylo to beznadějné.
Moc jsem si tak výhledů kolem neužil. Ale ono ani nebylo moc co. Krajina je kolem pólu monotónní. Nekonečná rovná sněhová placka, bez jakékoliv zajímavé topografie. Bílá poušť. Neustále fouká a mrzne. Nic tu nežije, zvířata jsou nejblíž 1500 km. Nikoho jsme nepotkali. V této mrtvé krajině jsme se pohybovali jen my. Jen my a naše stíny.
Celkově šlo však daleko více o psychickou než fyzickou zkoušku. Na tu fyzickou jsme se vytrénovali, ale na tu psychickou nás nic nepřipravilo. Jdete dlouho, bojujete se zimou s větrem, s bolestmi hlavy, záda bolí tak, že nemůžete spát, přes zamlžené brýle není nic vidět, není si s kým povídat, neustále válčíte s výbavou, odpočítáváte kroky, a … a každý den se je stejný.
Pak se to ale náhle zlomí a v dálce se objeví na obzoru černé tečky budov Amundsenovy-Scottovi základny. To jsme byli ještě asi 5 námořních mil daleko, ale už jsme pociťovali vítězství. A tak jsme dotáhly sáně k cíli. V táboře nás přivítali místní polárníci, otevřeli nám dveře do jídelny, kde jsme si se občerstvili a pak si šli odpočinout do stanu. Vše od této chvíle bylo radostné.
MCH off the road 