• 

Byli jsme na Antarktidě, ale ještě jsme nebyli na 89 rovnoběžce, která byla pořád 1100 km daleko. Museli jsme se tam dopravit malým vrtulovým letadlem. No a s tím byl zase spojený stress ohledně toho, jestli může vzlétnout a zejména, jestli může na antarktické výšině přistát. V kempu bylo pěkně, téměř bezvětří a zdálo se vše bez problému. Nahoře u pólu je to ale úplně jiná pohádka. Ve výšce 3000 metrů v krajině bičované katabatickými větry se mění počasí rychle a malé letadlo musí mít jistotu, že dokáže přistát a zase vzlétnout. Museli jsme doufat.

• 

• 

• 

• 

• 

V kempu byl čas na to se seznámit s vybavením. Moc ho nebylo, jen lyže, stan a vařič. To šlo snadno. Pak jsme rozdělili jídlo na deset dnů mezi posádku a řekli jsme si, že půjdeme kousek za kemp se projít a vyzkoušet, zda se nám jde bez problému. To jsme ale nestihli, protože sotva jsme zabalili, tak nám oznámili, že letadlo je připraveno, meteorolog dal zelenou a my můžeme letět. Tak jsme naházeli (doslova) věci do letadla, usadili se, zamávali Union Glacier kempu a hurá na Antarktickou výšinu!!!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Letadlo z Union Glacieru nejprve vymanévrovalo mezi skalisky Ellsworth a po chvíli už jsme neviděli nic než nekonečné bílé pláně. To byla Antarktická výšina. Pláně, které se staly naším domovem zbytek cesty. Letadlo udělalo jedno mezipřistání na 85. rovnoběžce, kde uprostřed ničeho se nacházelo asi 100 barelů paliva. Tam jsme vystoupili, dali si svačinu a nadýchli se poprvé vysokohorského vzduchu. Kolem jižního pólu je slabší odstředivá síla a gravitace tam na člověka působí o trochu víc. V místech naší expedice, byla nadmořská výška 3000 metrů, ale fyziologicky se tělo chovalo jako by bylo ve 3500 metrech. To už je výška, která vyžaduje trochu aklimatizace a může se dostavit horská nemoc.

•