Nákladní letadlo zabrzdilo na ledovci a my vystoupili ven již oblečení do zimního počasí. Přítmí v letadle bylo to poslední, které jsem v následujících dvou týdnech viděl. Polární den byl nekompromisní, slunce nás zasáhlo od počátku a nedalo nám vydechnout. Absolutní nutnost jsou dobré brýle a silný opalovací krém. Výstup z letadla a první kroky po sedmém kontinentu jsou nezapomenutelné. Led klouzal neskutečně. Pocit že jsme “uprostřed ničeho” se dostaví okamžitě, když člověk vidí ty obrovské rolby a kolem krajinu, převážně nedotčenou člověkem. První zastávka byla “pláž”. Tak místní nazývají místo kolem Union Glacier kempu. Jak může místo věčného sněhu vzdálené 800 km od pobřeží v horách, nazývat pláž, ptáte se? Prý až poznám, jaké podmínky panují na Antarktická náhorní plošině kolem pólu, tak si budu v Union Glacieru připadat jako na pláži.
Union Glacier camp leží v pohoří Ellsworth a je základnou pro většinu nevědeckých expedic. Hlavní aktivity jsou zde cesty na Jižní pól (91 lidí letos), výstup na Mt. Vinson (170 lidí), maraton (55 lidí) a pozorování císařských tučňáků (30 lidí). Ostatní expedice jsou v jednotkách návštěvníků. Ujal se nás tam Lenny, který nám ukázal, kam si máme rozložit stan, kde jsou záchody, jak zacházet s vodou a kde budeme jíst. Říkal jsem si, co asi za jídlo tu bude, ale byl jsem mile překvapen stejky, lososy, ovoce, vino… co hrdlo ráčí. To bylo skvělé. V táboře byla dokonce i lounge, kam jsme si mohli pohodlně sednout a přečíst si některou z asi 300 knih o Antarktidě, expedicích a horolezení, co tam měli k dispozici. Teď na to nebyl úplně čas, ani nálada. Pořád jsem byl unesen z toho, že JSME NA ANTARKTIDĚ!
Na přelomu 19. a 20. století probíhala honba o prvenství v objevování Antarktidy. Explorátorů byla celá řada, ale zmiňme tři nejvýznamnější. Jednoznačný vítěz je norský vůdce Roald Amundsen, někdo mu vtiskl nálepku „The greatest explorer ever lived“. Ten nejprve vedl expedici (1903-1906) přeplout Severovýchodní průsmyk, což je cesta z Atlantického do Tichého oceánu skrz Arktické vody severně od Kanady. Též je Amundsen známý jako první nezpochybněný úspěšný pokus dobýt severní pól (1926) a pak zahynul tragicky při pokusu zachránit Nobileho vzducholoď Italia v roce 1928.
Nejslavnější však byla jeho expedice na Jižní pól roku 1911. Původní záměr byl dobýt severní pól (což řekli i majiteli propůjčené lodi Fram), ale když v červnu 1910 Amundsen zaslechl o jeho dobytí Američany F. Cookem and R. Peary (později zpochybněno), rozhodl se odklonit od zamýšleného kurzu a vydal se k pólu jižnímu. Svou posádku o tomto kroku informoval až po několika týdnech na cestě. Všichni souhlasili. Poslal oficiální zprávu Robertu F. Scottovi, který se též tou dobou vydal pokusit dobýt jižní pól, že závod začíná. Přirazil k Antarktidě ve velrybí zátoce (poblíž hory Erebus) a rozbil tam základní tábor. Vytvořili zásobovací místa na 80, 81 a 82 rovnoběžce. První pokus o dobytí jižního pólu byl však neúspěšný. Druhý pokus započal 19 října 1911 se čtyřmi dalšími členy a 52 psy. Po náročné cestě jeho pětičlenný tým již pouze se 16 psy dorazili ke geografickému pólu dne 14 prosince 1911. Postavili na tom místě malý stan, který zde vydržel až o roku 1956. Do stanu dali nějaké měřící vybavení, trochu zásob a zprávu pro Scotta, že pól už je dobyt. Nazpátek se vrátili 25 ledna 1912 pouze s 11 psy.
Základna, která dnes stojí na Jižním pólu se jmenuje Amundsenova-Scottova. Též na počest explorátora britského královského námořnictva Roberta Falcona Scotta. Scott nejprve podnikl expedici roku 1901-4 s lodí Discovery. Posádka 50 mužů byla však nezkušená. Přestože dosáhli značného postupu dovnitř Antarktidy, tak se museli na 82 rovnoběžce vrátit. V tří členném týmu, co se vydal dovnitř kontinentu byl mladý Ernest Shackleton, který podmínky však zvládal špatně a dle Scottova záznamu byl hlavním důvodem selhání výpravy. Shackleton a Scott se pak neměli moc rádi a jejich poznámky jednoho k druhému by vydali na slušnou soap operu. Několik let na to dal Scott dohromady další expedici na lodi Terra Nova. Expedice měla opět za cíl dobýt Jižní pól. Vyrazili v roce 1910 a vedle psů vzali i mandžuské poníky. Ti však byly špatné kvality a neobstáli v náročném antarktickému terénu. To zjistili při jejich prvním pokusu o dobytí pólu v roce 1910, kdy se dostali jen k 80 rovnoběžce (tedy stále asi 1100 km od pólu). Přečkali polární zimu v táboře asi 200 km od Amundsenova a začátkem polárního dne 1911 začal závod s Amundsenem. Scottův pěti členný team vyrazil a po strastiplné cestě dorazili k jižnímu pólu 17 ledna 1912. Zde našli Amundsenův stan. Scott si psal deník, který je dnes velmi cenným materiálem ke studii a slouží i jako zajímavě čtivo. Scott popisuje zdrcující zprávu, kdy zjistil, že jeho celoživotní sen dobýt jižní pól jako první se rozplynul a morálka týmu šla ke dnu. Cesta zpět k táboru provázela jedna nesnáze za druhou, postupně zemřeli všichni psi i všichni členové týmu. Pouze 4 dny od tábora. Zemřeli na vysílení jak fyzické, tak psychické. 29 března 1911 na hraně polární noci napsal Scott osobní dopis své manželce a dvou letému synovi. Dále je slovo „manželka“ přeškrtnuto a nadepsáno slovem „vdova“. Srdceryvný boj Amundsena a Scotta o dobytí jižního pólu je jeden z nejzajímavějších skutečných příběhů plný emocí, dobrodružství, souboji personalit a pravého boji nejen s přírodními živly, ale i o místo v dějinách.
Třetí dobrodruh, kterého je dobré si pamatovat je irský hrdina Ernest Shackleton. Ten byl se účastnil Scottova pokusu o Jižní pól 1901-4, ale pak si řekl, že uspořádá vlastní expedice. V roce 1907-9 expedice na lodi Nimrod byla velmi úspěšná a se svým týmem se dostal až na 88 rovnoběžku pouhých 180 km od pólu. Rozhodnutí otočit expedici, když už měli cíl na dosah bylo něco, čím si Shackleton vysloužil pověst skvělého lídra lidí. Měl v té době dobře v paměti, jaká byla atmosféra na expedici Discovery, když se musel Scott výpravu stáhnout kvůli němu. Mimo této mety též výprava Nimrod dosáhla jiných vědeckých cílů a též poprvé vylezli na Mt. Erebus (sopka s lávovým jezerem, která by mě strašně lákala).
Shackleton se závodu o jižní pól v roce 1911 neúčastnil, ale své místo v příběhu si zajistil expedicí s lodí Endurance roku 1914-1917, která se chystala přejít Antarktidu. Na tuto výpravu dostal Shackleton 5000 přihlášek a jeho selektivní proces byl přísný. Věřil, že charakter člověka je stejně důležitý jako zkušenost a fyzická zdatnost. Nabíral lidi, co uměli zpívat, dělat vtipy a tak podobně. Nakonec vybral 56 chlapů a přibral k tomu 70 psů. 5 září 1914, unikl WWI za svým dobrodružstvím. Jenže netrvalo dlouho než se výprava musela odklonit od svého záměru. 24 února 1915 Endurance zamrzla v ledové kře a driftovala s ní po dobu osmi měsíců. Pak Shackleton nařídil opustit loď a vstoupit na ledovou kru, protože správně předpověděl, že se loď potopí. Naložili zásoby na záda a vydali se na dlouhý nebezpečný pochod po zamrzlém moři směrem k Elephant islandu, kam konečně dorazilo po dalších osmi měsících pochodu v dubnu 1916.
Elephant island bylo ale místo odříznuté od světa. Bylo nemožné doufat v záchranu. Shackleton vybral skupinu čtyř zdatných chlapů, nabrali zásoby na čtyři týdny a vyrazili na ostrov South Georgia, odkud měli šanci získat pomoc. Nejdřív pluli na záchranném člunu lodě Endurance po dobu 15 dnů v rozbouřených jižních vodách. Muselo to být hrozné pro tak malou loď zvládat 5-10ti metrové vlny. Na závěr chytli ještě silný hurikán, který jim znemožnil přistání na ostrově. Když pak hurikán utichl a vylodili se, tři z nich vzali lano a vyrazili na 51 km dlouhý přechod přes hornatou krajinu na druhou stranu ostrova. Velrybář, který je pak spatřil toto setkání okomentoval slovy „nevím, jak je to možné, ale tři hrdinové pouze s 20metrovým lanem překročili horský terén, který jsme považovali za neprůstupný“.
Z velrybářské stanice Shackleton měl možnost získat pomoc. Nejprve poslal loď pro jednoho člena na druhé straně ostrova South Georgia, pak zavolal Čilskému námořnictvu a požádal o záchranu zbytku posádky na Elephant islandu. Poté Shackleton doplul k zásobovací lodi Aurora, která na ně čekala na druhé straně Antarktidy a zachránil i je.
Shackleton se na South Georgia ostrov vrátil v roce 1921, ale zemřel tam na infarkt a na žádost jeho ženy je tam pohřben.
Hrdinské příběhy těchto legend nás provázeli po celou dobu cesty. Před odletem na Antarktidu jsme měli drink v domě, kam Shackleton šel žádat o pomoc pro svoji posádku. Náš tým byl, podobně jako Amundsenův či Scottův, také jen pěti členný. A samozřejmě jsme si okusili drsné antarktické podmínky, se kterými se tito dobrodruzi potýkali při jejich expedicích.
MCH off the road 