Když jsme pak 20. prosince 2019 přijel na Vánoce do Čech má největší obava byla, abych nechytl nějakou nemoc. V Čechách řádily klasické angíny a chřipky. Spousta lidí kašlalo a lidé kolem nás byly nemocní. Navíc pro mé tělo to byla změna klimatu z tropických Filipín o 25 stupňů. Byla to zároveň příležitost se vidět se všemi těmi (potenciálně nemocnými) známými a kamarády, která jsem neviděl sedm měsíců od poslední návštěvy. No byl to stress a když jsme pak 30. prosince odlétli směrem do Punta Arenas zdraví, tak jsme to považovali za malý zázrak. Bohužel takové štěstí neměli všichni účastníci naší pětičlenné výpravy. Kanaďan Brian si do začátku cesty přivezl solidní chřipku.
Na cestě do Punta Arenas jsme udělali tři mezipřistání, z nichž jedno delší jsem si zpříjemnil procházkou po Madridu. Po asi 38. hodinách cesty jsme konečně dorazili na hotel v Punta Arenas, městečko na jihu Patagonie nedaleko Tierra del Fuego (ohňová země). Bývá základnou pro expedice na Antarktidu. Rychle jsem se přivítal s průvodcem Keithem, který mi řekl, že jestli chci ještě stihnout otevřený supermarket ještě tento rok, tak mam 15 minut. Zničený po cestě se mi nechtělo, ale nic k jídlu jsme neměli, tak jsem vystřelil a stihl jsem to tak tak. Nakoupil jsem nějaké sýry a víno kterým jsme pak večer zapili příchod nového roku.
Bylo nás pět. Stejný počet jako měla Amundsenova, se kterou v roce 1911 dobyl Jižní pól. Já s tátou jsme byli nejmladší a nejstarší členové, pak průvodce Keith z USA, businessman a anglický gentleman Dean. No a ochořelý, avšak zdatný investiční bankéř z Kanady Brian, který ještě mimo jižního pólu se chystal dobýt Mt. Vinson. Pánům bylo kolem 50 a mimo mě všichni byli na Severním pólu. Je to asi běžnější, že se na takovouto cestu vydávají spíše lidé starší než já. Kolem 50ti jsou lidé na výši svých sil, zvlášť pokud cvičí, tak je možně dosahovat špičkových výkonů. Pak to též není levná záležitost, takže v takovém věku ti úspěšní mohou mít splacenou hypotéku a odrostlé děti a mohou si dovolit vyrazit na delší čas za dobrodružstvím. Cítil jsem se velmi privilegovaný, že můžu okusit něco tak výjimečného, takto mladý.
Keith nás od počátku strašil, že možná v Punta Arenas skejsnem na několik dní či týdnů a že nikdy není jisté, zda Kazažský Illjušin vzlétne, neboť vyžaduje perfektní počasí na runway a vítr v Union Glacier kampu nesmí přesáhnout 30 uzlů. Vyprávěl nám, jak před pár lety čekali na dobré podmínky tři týdny. To se samozřejmě nevztahovalo jen na let do Union Glacieru, ale též na let na 89. rovnoběžku a pak samozřejmě i všechny lety zpátky. Při té představě mě poléval pot. Měli jsme buffer asi dva dny, to bylo celé. Kdybychom to překročili, pak bychom museli přebookovat letenku do Prahy, a já pak přebookovat letenku zpátky na Filipíny a brát si dodatečně dovolenou z práce. Musel bych najít náhradu za sedm letů, a to by určitě nebylo levné a vůbec jsem neměl představu o tom, jak bych přesně kontaktoval zaměstnavatele, že k měsíci dovolené si beru ještě další týden. Zkrátka jsem se snažil tyto představy ignorovat a namlouval si, že to určitě poletí na čas. S každým letem, co jsem v rámci Antarktidy měl jsem měl spojený tento stress, který mi nedával v noci spát. Takové lety byli čtyři.
Ale sláva! 3. ledna ráno jsme seděli v Iljušinu, v ruce svírali palubní lístky vydané Antarctic Logistic & Expedition do Union Glacieru a opouštěli runway Punta Arenas směrem na jih.
MCH off the road 