• 

• 

• 

Z Manily jsme vyrazili s kolegy Honzou a Ayoubem autobusem v pátek v 22:00 luxusním autobusem. K našemu milému překvapení jsme do Bangued, hlavního města Abry přijeli už v 5:30 ráno. Dali jsme rychlou snídani a odchytli tricykle, který nás vzal do 26 km vzdálené vesničky San Juan. Od katolického kostela, který vesnici dominoval jsme vyrazili na 35 km dlouhý výlet v 6:45 ráno. Nejprve byla cesta zpevněná a předjeli nás trucky plné Filipínců z místní cestovky. Kolem 8:30 jsme se dostali na místo, kde zpevněná cesta končila. Přítomnost bagrů naznačovala, že místní vláda bude chtít z přírodního klenotu vytěžit víc, a proto staví cestu dál. Za rok dva, bude zpevněná cesta až k vodopádům a masový turismus dostane zelenou. Bahnitá cesta, po které jsme šli asi 10 km dvě a půl hodiny byla skutečně náročná. Strmé kopce střídala sedla s obtížně prostupným bahnem, které ne vždy šlo obejít. Držela nás představa krásné oázy, přírodního divu tůní, do kterých skočíme a osvěžíme se. Vytrvali jsme a dostali se na místo. První dojem byl zničující.

• 

• 

• 

• 

Čtyři trucky plné líných Filipínců stačili na to, aby dojem odlehlého místa byl pryč. Rodinky s dětmi, teenageři, tlusťoši se selfíčkem atp. Zklamání, ale po chvíli opadlo, když jsme se začali po kaskádách procházet. Jak se turisté rozprchli po okolí, tak se místo nezdálo tak přelidněné, a nakonec trucky odjeli a my tam zůstali úplně sami. To byl nejlepší moment. Teď to bylo to pravé ořechové, na co jsme čekali. Jsem přesvědčen, že jsme s Honzou první Češi, který navštívil Kaparkan falls. Na Facebooku jsem postoval toto tvrzení na několika místech a nikdo mi ho nevyvrátil. Jde o velmi unikátní přírodní formaci, kterou jsem viděl podobnou jen kolem Luang Prabangu v Laosu. Bohužel jsme ale nemohli zůstat o moc déle, protože cesta zpět byla daleká a přicházel bouřkový mrak.

• 

• 

Nazpátek nám síly docházeli. Kolegové neměli tak dobré boty jako já a dostalo se jim do nich bahno. Ayoubovi se rozedřelo chodidlo a ke konci už nemohl jít dál. Museli jsme zavolat do hotelu, aby nám přijeli naproti. Resort byl atrakcí sám o sobě. Na asi hektarovém pozemku bylo několik zajímavostí. Pramen, který resort využil k čerpání pitné vody a též tu udělal bazén pro místní. Dále tu byla jeskyně, kam mě v neděli vzali. Zde jsem si vážně jistý, že jsem první Evropan, který se podíval dovnitř, protože byla na soukromém pozemku, objevili jí jen před pár lety a je teď do ní vstup zakázán. V resortu jsme byli jediní hosté a první cizinci od jeho založení, takže si nás tam protěžovali, vyptávali se na různé věci a neustále se s námi fotili. Vtipná situace nastala, když jsme si v neděli odpoledne dávali siestu a četli jsme si knihy u bazénu. Přišla za námi jedna domorodkyně s dítětem a chvíli si nás zkoumavě prohlížela. Nakonec se osmělila a zeptala se: „Vy jste mormoni?“. Jak na toto přišla nám zůstalo zatajeno. Pak nás majitel vzal večer na autobusové nádraží a my se vydali na noční cestu domu a hned do práce.